Schválně jsem probíral knihovnou, která mimochodem obsahuje i knížky (v češtině) k mému milovanému FreeBSD a postupně se mi vybavují vzpomínky, jak jsem s FreeBSD začínal a děkuji Danu Lukešovi, za cenné rady v začátcích.
První řadě jsem FreeBSD vlastně vůbec nechtěl a jako každý jsem si užíval s Linuxem. Vlastně bych měl připomenout jeden televizní záznam z napínavého hokejového zápasu naší reprezentace, ve kterém zabírají diváky a jeden exot tam trochu vyčnívá. Moje vlastní maličkost plně soustředěnou na čtení knihy „Administrace systému Linux“ … tlustá modrá bichle s velkým tučnákem. Ano, v té době jsem to s Linuxem na serveru myslel opravdu vážně, osud bohužel rozhodl jinak a za rozhodnutím si stojím dodnes.
Tučňák byl zkrátka moderní, mocný a naprosto nepochopitelný. Operační systém (správně bych měl podotknout, že operační systém tvoří výhradně Kernel) a zcela unikátní distribuce, se svými problémy a zarytými válečníky. Situace se mění každou minutu a dokumentace je tam od toho, aby se na ní kašlalo, protože prostě není k ničemu, minimálně ve srovnání s FreeBSD. Nemám rád systém u kterého než se dopíše dokumentace, tak se třikrát změní a přehlasuje, odštěpí, nebo rovnou zanikne.
Španělská vesnice v ráži a přesně proto jsem dlouhé roky používal výhradně Slackware, které bylo vždy jednoduché, primitivní a hlavně bez „automatiky“, která spolehlivě něco rozbije a kdo to má pak hledat. Ještě dnes mám mžitky před očima, když si vzpomenu na Anacondu s YUMem a jejich schopnost rozmrdat naprosto cokoliv a zcela autonomně, na „předělávku“ /etc/shadows opravdu nezapomenu, stejně tak „úpravu“ ipchains. FUSE taktéž stálo za to pokaždé jsem si natloukl ústa. Slackware byl fajn, nicméně trochu komplikovaný a především mu chyběli Jails. Ať jsem vyzkoušel Debian i další distribuce, samozřejmě jsem se musel polovinu všeho přeučit a uvědomit si, že tady je opět všechno jinak, Linux mi stále více a více nevyhovoval pro jeho zmatek a musím říci i značnou nestabilitu. Bohužel, často se to svádělo na hardware. Ano, byla doba desítek revizí, nepodporovaného hardware a vůbec čirého zoufalství, kdy se tři karty pod stejným označením nedokázali snést na jedné základní desce. Tak to prostě bylo a to mně vlastně utvářelo. Mezi šílenstvím a zoufalstvím jsem si pořídil z rozprodeje firmy svůj vlastní a vůbec první značkový server Sun Microsystems s operačním systémem Solaris. Nadchnul mě svou naprostou stabilitou, spolehlivou dokumentací a bezproblémovým chodem – všechno mi běželo a jen jsem ladil první konfigurace. V té době byl Solaris mnohem více rozšířený i na nižší úrovni. Na pokusy, učení a laborování stačil „počítač“ v roli serveru, ovšem na skutečný server nikoliv.
Vůbec prvním značkovým serverem se vším všudy se stal IBM Netfinity s ECC pamětí, diskový SCSI řadičem (IBM ServeRaid), disky Quantum Fireball a dvěma procesory Xeon. Samozřejmostí byla trojice napájecích zdrojů (vše Hot-Swap) a kvalitní duální síťový čip. Stál mě opravdu hodně peněz a sloužil mi celých 10 let, samozřejmě s FreeBSD, protože v té době jsem už byl plně rozhodnutý přenést všechno důležité právě na FreeBSD a učil jsem se pracovat se serverovými disky, uzavírat do Jailů a nezůstat u generického jádra, ta jsem si překládal na míru. Skvělá dokumentace, podpora hardware a mnohem rozumnější komunita nadšenců, kteří to brali trochu jinak, než banda uřvaných ABClinuxářů, pro které byl značkový server znakem pohoršení a spolehlivost nedůležitá (ano, takových řvounů tam bývalo opravdu hodně). Stačil až do roku 2012, kdy jsem ho natrvalo vyřadil.
V týdnu konečně přišel nový server s procesorem AMD Epyc 3201 (Supermicro M11SDV-8CT-LN4F) v plné polní, ve které nechybí ani dedikovaný TPM čip, 64GB operační paměti (Micron ECC RDIMM) a čtveřice datových disků HGST Ultrastar He12 (HC520) s kapacitou 12TB (ZFS) s rychlíkem 960GB Micron 7300 Pro. Nakonec se mi to vešlo do mini-tower skříně s chlazením Noctua a zdrojem Seasonic.
A to všechno táhne již třináctá verze FreeBSD!