Je těžké si uvědomit, jak obrovský pokrok nastal v okamžiku, kdy začal věřit a chodit dobrovolně ven. Zpanikařit může kdykoliv, stačí zahoukání nebo projíždějící vlak a rázem je problém, avšak tím, že ho tahám stále dál a dál, přičemž střídám prostředí známé za neznámé, tiché i hlučnější, se stává odolnějším. Samozřejmě musí chodit neustále na dlouhém stopovacím vodítku (15 m), protože v okamžiku leknutí (cokoliv) nastává panika a panický úprk. Snaha fungovat znamená neustále hledat potencionální problémy, na vlakový přejezd jsem ho učil 2 týdny, nejpve ze 100 m vzdálenosti, poté 50 m a nyní zvládne bez paniky cca 10-20 metrů, tedy přes silnici.
Neustále mám na paměti Stillovu nemoc, která může udeřit kdykoliv a proto si vybírám trasu tak, abych co nejméně prolézal houštiny, lezl po skalách, kládách … jednak moje nohy dávnou nejsou tím, čím bývaly, ale také proto, že s dlouhým stopovacím vodítkem se v takovém terénu špatně manipuluje a jakékoliv škubnutí znejistí Dina. Naštěstí žijeme v úžasné lokalitě, obklopeni přírodou Vysočiny a můžeme si trasy vybírat. Od rušné (pejskaři), po zcela tiché, kde nepotkáte živáčka. Většinou volím tišší, tedy hlavní část a křižujeme frekventované trasy, aby si zvykl na ostatní chlupáče. Po letech jsem tak oprášil armádní maskovací oblečení vzor 95, obul vysoké pevné boty a vyrazil na špacír. Kéž bych dokázal zase chodit 17-18 km denně (cca 3 hodiny), lézt po kamenech, klestit si cestu houštinou, šplhat do kopců, oranici … no nemůžu, ale jsem rád i za pěšiny a lesní cestičky.
Dnes už se ven vysloveně těší, při nasazování postroje se ještě rozklepe, ale sedí, čeká na nasazení a spolupracuje, protože touha a čuchací závody pomalu přebírají dominantní část myšlenek, kdy místo hledání problémů chce jít zkrátka ven. Nadšený, nažhavený a když je čas na špacír, umí se ozvat a nedá pokoj, dokud nevyrazíme. Tu tam jsou panické výstřely ze dveří (za 2-3 vteřiny se srovnal), z procházek se stala rutina, pomalu si buduje důvěru (problém = přilítne, zpravidla mi napálí do nohou, panicky se obtočí, ale představuji jistotu). Co chybí na ranné socializaci, tedy vazbě k člověku, nikdy nedoženeme, ale musíme pracovat s tím co je a postupně se učíme fungovat, protože jiné možnosti nejsou. Půjde to, pomalu, ale půjde. Na ničem jiném totiž nezáleží.
Fotit neumím, tedy vše v automatickém režimu, bez aranžování a úprav.
