Inu to malé svrbící něco, čemuž Buldrova teorie pozornosti nepřipisuje ani váhu myšího prdu, se ve své milé roztomilé zákeřnosti transformovalo do něčeho, co si vyžadovalo menší projížďkovou akci v „Rychlé“ a efektivního zásahu místních hasičů, kteří se s maskou dostali k Buldrovi nejdříve. Budiž díky všem zúčastněným, ale nezúčastněním za pomoc, protože být přítomen pes, dopadlo by to pro okolí hodně zle.
Ve čtvrtek to vypadlo ráno dobře, komu by se s tím chtělo marodit, a tak jsem se nechal uschopnit a chystal se napochodovat do práce. Naneštěstí se již odpoledne začalo něco dít se svaly a chůzí, jako by každý sval otékal a bolel. Celé to vyvrcholilo večer, když každý sval v těle, včetně bránice začali postihovat intenzivní křeče.
Ihned po příjezdu na urgentní příjem začalo zkoumání, co se s tělem děje. Nejen základní odběry krve, ale i například CT. Prakticky do hodiny bylo rozhodnuto, tedy čas a dění jsem upřímně moc nevnímal, umístění na infekční oddělení a následné vyšetření identifikovaných zánětů. Tělo prostě ještě nedokázalo pracovat a rozhodnutí o lumbální punkci bylo přinejmenším dost komplikované, protože vlastní silou jsem se nebyl schopen ani pohnout a každý dotek byl něco jako prošít si botu hřebíkem. Inu první dvě kola lékaři vzdali, ani přes opakované vpichy se jim z mé páteře ropu dostat nepovedlo. Další tři kola byla na pořadu dne již v pátek, nakonec se to povedlo až po obědě, kdy konečně našla lékařka, co tolik potřebovala. Za sebe říkám, že jediné, co bolelo bylo držení mého křečemi zkrouceného těla na místě, propínání apod. Jakmile to povolilo a tělo bylo možné ovládat vlastní vůlí, nic to není, vlastně drát pod nehet bolí podstatně více. Horší je zůstat v klidu dalších 24 hodin, protože vám seberou polštář a člověk musí ležet, aby ho nebolela hlava. Nebudeme si nic nalhávat, jakmile zavřeli dveře, už jsem se kroutil jak jsem chtěl. Na nějakou další bolest už jsem nebral ohledy, nic horšího se stát nemohlo a když bolí celý člověk, tak bolí celý člověk. O tom, že můj práh bolesti leží úplně jinde jsem si něco poslechl.
Horší je, že po všech testech, odběrech a vyšetření stále nevědí, co se to s mým tělem děje a proč jsem neustále na extrémních hodnotách protizánětlivých látek. Zítra budou zkoumat tu poslední věc, kterou zatím nikdo nenapíchl a neprohledal, celý trakční systém a uvidím, co z toho vzejde, protože občas mám pocit, že přešlapujeme v kruhu a začínám na sobě pozorovat jistou míru frustrace. Není se čemu divit, nejistota není příliš příjemnou.
Nemocnice je celkem příjemná, respektive se snaží udělat příjemné prostředí, sestry i lékaři jsou ochotní, vybavení dobré, ale jen tu chybí WIFI připojení. Prostě se musím připojovat prostřednictvím mobilního hotspotu (v pokoji je samozřejmě televize, kterou nesnáším) prostřednictvím T-mobile, aktuálně jsem za jeho letní akci hodně rád. Co mi pije krev je prostě jídlo, chápu omezení, ale třeba ta sekaná z rozlepeného papíru byla něco nezstravitelného a motivace jíst nemocniční stravu mi přestává stačit. Bože jak já bych si dal něco čerstvého, něco z masa, něco ze skutečné zeleniny, … a hlavně po týdnu konečně šálek kávy v klidu a cigaretu .)